Slované brali zrození jako portál, bránu mezi dvěma světy. Ta se otevírá již 40 dní před porodem, už tehdy se začíná „něco dít“. Při porodu se musí žena plně otevřít, duše i tělo jsou dokořán. Žena při něm vchází do labyrintu pro své dítě, jde naproti duši a otevírá tuto bránu. Když žena rodí, je tedy „někde mimo“, mezi dvěma světy, mezi životem a smrtí. Z labyrintu musí žena zase vyjít a bránu – porod uzavřít. Protože co bylo otevřeno, by mělo být zase uzavřeno, aby energie a síla neutíkaly pryč.

Proto je důležité během prvních 40 dnů po porodu odpočívat, pečovat o sebe a hlavně nechat o sebe pečovat.

Poporodní zavinování se dělalo většinou 40. den po porodu. 40. den se měla brána uzavřít. Když se brána uzavřela, žena i dítě mohly žít plně v tomto světě. Nebyly v něm jen „na půl“.

Zrození každého dítěte je pro ženu iniciací a poporodní zavinování je završením této iniciace.  Zavinování je třešinkou na dortu iniciace, je tečkou, která dovršuje přechod „do ženy matky“. Je to rituál zcelení duše i těla, rituál obnovy ženy. To, jak žena prožije šestinedělí, kolik síly obnoví a nabere, pak má vliv na celý její další život. Proto je šestinedělí tak důležité a mělo by být posvátné.

V ČR se s tímto rituálem setkáváme také pod počeštělými názvy zavírání kostí nebo rituál rebozo/rebozo rituál, v angličtině „Closing the bones“, ve španělštině „Cerrada“, „Encaderamiento“ či „Manteo“. Rebozo nebo manta je latinskoamerický název tradičních šátků, které se používají při tomto rituálu. Ve slovanské tradici se pro tento zavinovací šátek používá název svivalník nebo pinta.Tento rituál tedy najdeme v určitých podobách prakticky po celém světě.

Jak už jsme si říkali výše, tento rituál není zdaleka jen pro poporodní období, ale pro všechny velké změny v životě člověka – ženy i muže, kdy je potřeba něco uzavřít a otevřít se novému.